Jdi na obsah Jdi na menu
 


The Host 32.kapitola

20. 8. 2011

 

 

32.kapitola - Přepadená (Ambushed)

Jeskyně byly tiché; slunce ještě nevyšlo. Na velkém náměstí byla zrcadla bledě šedá, jak přicházel úsvit.

Mých pár kusů oblečení bylo stále v Jamieho a Jaredově pokoji. Vplížila jsem se dovnitř, ráda, že jsem věděla, kde je Jared.

Jamie hluboce spal, stočený do malého klubíčka v rohu matrace. Většinou takhle nespal, ale v tu chvíli k tomu měl velmi dobrý důvod. Ian byl roztažený přes celý zbytek matrace, jeho nohy a ruce visely přes kraje, na každé ze čtyř stran jedna končetina.

Z nějakého důvodu mě popadla hysterie. Musela jsem si dát pěst do pusy, abych potlačila výbuch smíchu, když jsem rychle popadla své staré tričko a kraťasy. Pospíchala jsem chodbou a stále potlačovala smích.

Jsi blázen, řekla mi Melanie. Potřebuješ se vyspat.

Vyspím se později. Až… Nedokázala jsem tu myšlenku dokončit. Najednou jsem byla zase vážná a všechno ztichlo.

Pořád jsem pospíchala ke koupelně. Věřila jsem Doktorovi, ale… Možná změní názor. Možná se s ním Jared bude hádat. Nemohlo mi to trvat celý den.

Zdálo se mi, že jsem za sebou něco slyšela, když jsem došla do chobotnicového větvení chodeb, kde se setkávaly všechny obydlené tunely. Ohlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Lidé se začínali probouzet. Brzy bude čas na snídani a začne další pracovní den. Pokud už jsou hotoví s těmi starými klasy, bude se na východním poli muset rozkopat hlína. Možná budu mít čas jim pomoct… později…

Šla jsem známou cestou k jeskyni se řekami, mysl soustředěnou na tisíce jiných míst. Nedokázala jsem se soustředit na nic konkrétního. Pokaždé, když jsem zkusila myslet jenom na jednu věc – Walter, Jared, snídaně, úkoly, koupel – během pár vteřin se mi v hlavě objevila nějaká jiná. Melanie měla pravdu; potřebovala jsem se vyspat. Ona byla stejně zmatená. Její myšlenky se točily kolem Jareda, ale ani ona z nich nedokázala dostat nic smysluplného.

Už jsem si na koupelnu zvykla. Naprostá tma, která tam panovala, už mi nevadila. Tolik míst tu bylo tmavých. Polovina mého dne byla vždycky strávená ve tmě. A už jsem tu tolikrát byla. Pod vodní hladinou se nikdy nic neschovávalo, nečekalo to, aby mě to stáhlo dolů.

Věděla jsem, že nemám čas se dlouho máčet. Ostatní budou brzy vzhůru a někteří z nich rádi začínali den umytí. Pustila jsem se do práce, nejdřív jsem umyla sebe a potom jsem se přesunula k oblečení. Divoce jsem drhla své tričko a přála si, abych z něho mohla smýt vzpomínky na poslední dvě noci.

Když jsem byla hotová, obě ruce mě pálily, uschlá kůže na mých kloubech bolela nejvíc. Opláchla jsem si je, ale nepocítila jsem žádný znatelný rozdíl. Povzdechl a jsem si a vylezla, abych se oblékla.

Nechala jsem své oblečení na uvolněných kamenech u vzdálenějšího konce. Jeden z nich jsem náhodou nakopla, hlasitě se kutálel na druhou stranu, narážel do zdi a se šplouchnutím přistál v jezírku. Při tom zvuku jsem nadskočila, přestože nebyl tak hlasitý, jako burácení horkého pramene ve vnější jeskyni.

Zrovna jsem si obouvala své ošumělé tenisky, když přišel někdo další.

„Ťuk, ťuk,“ ozval se z temného vchodu známý hlas.

„Dobré ráno, Iane,“ řekla jsem. „Už jsem hotová. Spal jsi dobře?“

„Ian ještě spí,“ odpověděl Ianův hlas. „Ale jsem si jistý, že nebude spát napořád, takže bychom s tímhle měli pohnout.“

Celé mé tělo v tu chvíli jakoby zamrzlo. Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem dýchat.

Předtím jsem si toho všimla, ale během dlouhých týdnů Kylovy nepřítomnosti jsem na to zapomněla; nejenom, že si Ian a jeho bratr byli velmi podobní, ale – když Kyle mluvil normálním hlasem, což se stávalo dost zřídka – měli úplně stejný hlas.

Nebyl tu vzduch. Byla jsem uvězněná v téhle černé díře a u dveří stál Kyle. Nebylo kudy ven.

Buď tiše! vypískla Melanie v mé hlavě.

To jsem mohla. Neměla jsem dost vzduchu, abych mohla vykřiknout.

Poslouchej!

Dělala jsem, co říkala, snažila jsem se soustředit, navzdory strachu, který mi bodal v hlavě jako miliony úzkých ledových hrotů.

Neslyšela jsem nic. Čekal Kyle na odpověď? Plížil se tiše místností? Poslouchala jsem pozorněji, ale přes zvuky tekoucí řeky jsem nic neslyšela.

Rychle, popadni nějaký kámen! přikázala Melanie.

Viděla jsem sama sebe, jak vrážím do Kylovy hlavy ostrý kámen.

To nezvládnu!

Potom teda zemřeme! křičela na mě. Já to zvládnu! Nech mě!

Musí být jiný způsob, zasténala jsem, ale přinutila svá ztuhlá kolena, aby se ohnula. Mé ruce pátraly v temnotě a objevily velký, ostrý kámen a hrst oblázků.

Boj nebo útěk.

Zoufale jsem se pokusila Melanie uvolnit, pustit ji ven. Nedokázala jsem najít dveře – moje ruce byly pořád moje, marně sevřené kolem věcí, ze kterých bych nikdy nedokázala udělat zbraně.

Zvuk. Tiché šplouchnutí, jak někdo vlezl do pramene, který odváděl vodu z jezírka do místnosti s latrínou. Jenom pár metrů ode mě.

Dej mi moje ruce!

Nevím jak! Vezmi si je!

Začala jsem se plížit pryč, blíž ke zdi, směrem k východu. Melanie zápasila, snažila se najít cestu z mé hlavy, ale ani ona ze své strany nedokázala najít dveře.

Další zvuk. Ne u vzdáleného pramene. Dech, u východu. Ztuhla jsem na místě.

Kde je?

Já nevím!

Znovu jsem neslyšela nic než řeku. Byl Kyle sám? Čekal někdo u dveří, aby mě chytil, zatímco mě Kyle nažene? Jak byl Kyle teď blízko?

Cítila jsem, jak mi vstávají chloupky na rukách. Ve vzduchu něco bylo, jako kdybych dokázala cítit jeho tiché pohyby. Dveře. Napůl jsem se otočila a pomalu vykročila zpátky, odkud jsem přišla, od místa, kde jsem slyšela dech.

Nemohl čekat věčnost. To málo, co mi řekl, mi napovědělo, že pospíchá. Někdo mohl každou chvíli přijít. Ale výhody byly na jeho straně. Bylo míň lidí, kteří by se ho pokusili zastavit, než těch, kteří by si mysleli, že tohle je nejlepší. A z těch, kteří by se ho pokusili zastavit, by mělo jen velmi málo šanci na úspěch. Jenom Jeb by v tom se svou puškou mohl udělat nějaký rozdíl. Jared byl alespoň tak silný jako Kyle, ale Kyle byl víc motivovaný. Jared by s ním teď asi nebojoval.

Další zvuk. Byl to krok u dveří? Nebo jsem si to vymyslela? Jak dlouho trvala tahle mlčenlivá remíza? Nedokázala jsem odhadnout, kolik vteřin nebo minut to bylo.

Připrav se. Melanie věděla, že tenhle klid už brzy skončí. Chtěla, abych kámen ve své ruce chytila pevněji.

Ale nejdřív se pokusím o útěk. Nebudu zdatný bojovník, ani kdybych se k tomu dokázala přinutit. Kyle byl asi tak dvakrát těžší než já a měl mnohem delší ruce.

Zvedla jsem ruku plnou oblázků a napřáhla se směrem k černému vchodu k latrínám. Možná bych mu mohla vnuknout myšlenku, že se jdu schovat a doufat v záchranu. Hodila jsem hrst kamínků a ucouvla, když dopadly na kamennou stěnu.

Znovu jsem uslyšela dech u dveří, a potom zvuk lehkých kroků směrem k mé návnadě. Plížila jsem se podél zdi tak tiše, jak jen to šlo.

Co když jsou dva?

Já nevím.

Už jsem byla skoro u východu. Kdybych se dokázala dostat k tunelu, myslím, že bych mu utekla. Byla jsem lehčí a rychlá…

Slyšela jsem kroky, tentokrát velmi jasně, jak vkročil do pramene. Plížila jsem se rychleji.

Ticho narušilo hlasité šplouchnutí. Na kůži mi dopadla sprška vody a já jsem zalapala po dechu. Voda se rozprskla na zdi a udělala přitom hlasitý, šplouchavý zvuk.

Jde jezírkem! Utíkej!

Zaváhala jsem jenom o vteřinu déle. Mé lýtko a kotník sevřely velké prsty. Trhla jsem nohou. Zavrávorala jsem a díky setrvačnosti, se kterou jsem dopadla na zem, jsem z jeho prstů vyklouzla. Chytil mou botu. Skopla jsem ji a nechala mu ji v ruce.

Byla jsem na zemi, ale on také. Dalo mi to dost času, abych se škrábala dopředu, rozdírala jsem si kolena o hrubou podlahu.

Kyle zavrčel a chytil mě za patu. Ničeho se nemohl zachytit; znovu jsem mu vyklouzla. Vrhla jsem se dopředu, se stále skloněnou hlavou jsem se vytáhla na nohy, každou vteřinu jsem vzdorovala nebezpečí, že znovu spadnu, protože mé tělo se pohybovalo skoro rovnoběžně se zemí. Rovnováhu jsem udržovala čistě silou vůle.

Nikdo jiný tu nebyl. Nikdo mě u východu nechytal. Běžela jsem a v žilách jsem cítila naději a adrenalin. Plnou rychlostí jsem vrazila do jeskyně s řekami, jediná moje myšlenka byla doběhnout do tunelu. Slyšela jsem za sebou Kylův těžký dech, ale nebyl dost blízko. Každý můj krok byl silnější, každým krokem jsem se od něho vzdalovala.

Nohou mi projela ostrá bolest.

Přes hukot řeky jsem slyšela, jak na zem dopadly dva těžké kameny – ten, který jsem předtím svírala já, a ten, který po mně hodil, aby mě zastavil. Noha se pode mnou zkroutila tak, že jsem spadla na zem, a ve stejné vteřině on dopadl na mě.

Jeho váha praštila mou hlavou o tvrdý kámen a přišpendlila mě k zemi. Neměla jsem šanci.

Křič!

Vzduch ze mě vyšel jako ječení sirény, tak hlasitý, že nás všechny překvapil. Bylo to víc, než v co jsem doufala – určitě ho někdo uslyší. Prosím, ať ten někdo je Jeb. Prosím, ať má u sebe zbraň.

„Uhng!“ nesouhlasil Kyle. Jeho dlaň byla dost velká, aby zakryla většinu mé tváře. Přitiskl ji k mé puse a utnul tak můj výkřik.

Potom se odkulil, což mě překvapilo tak, že jsem neměla čas vymyslet, jak toho využít. Vzal mě sebou a rychle nás oba kutálel, takže jsem byla hned pod ním, hned nad a zase pod ním. Byla jsem omámená a zmatená, hlava se mi pořád točila, ale všechno mi došlo, jakmile se moje tvář dotkla vody.

Když se mi do plic dostala voda, moje tělo zpanikařilo. Jeho škubání bylo silnější, než Kyle očekával. Okončetiny sebou trhaly a kroutily v různých směrech a můj krk vyklouzl z jeho sevření. Pokusil se mě lépe chytit a já jsem se na popud nějakého instinktu pohnula směrem k němu, než pryč, jak by očekával. Přitáhla jsem se k němu jenom asi o patnáct centimetrů, ale zvedla jsem tak bradu z vody, a také dost na to, abych byla schopná vykašlat nějakou vodu a nadechnout se.

Bojoval se mnou, ale já jsem se pod ním kroutila a smýkala tak, že jeho vlastní váha pracovala proti němu. Stále ještě jsem reagovala na vodu v mých plicích, byla jsem v křeči a nekontrolovatelně kašlala.

„Dost!“ zavrčel.

Zvedl se ze mě a já jsem se pokusila odtáhnout pryč.

„Ale ne, to ne!“ vyprskl mezi zuby.

Byl konec, a já jsem to věděla.

S mou poraněnou nohou bylo něco v nepořádku. Byla ochromená a já ji nedokázala přinutit, aby udělala, co jsem chtěla. Mohla jsem se po podlaze posunovat jenom pomocí rukou a zdravé nohy. A i na to jsem moc kašlala. Až moc, abych mohla znovu vykřiknout.

Kyle mě popadl za zápěstí a trhnutím mě zvedl z podlahy. Pod váhou mého těla se mi podlomila zraněná noha a já jsem klesla na něho.

Chytil obě má zápěstí do jedné ruky a druhou mě chytil kolem pasu. Znovu mě zvedl z podlahy a přehodil si mě přes rameno, jako neohrabaný pytel mouky. Kroutila jsem se a moje zdravá noha kopala do prázdného prostoru.

„Tak to ukončíme.“

Přeskočil úzký pramen a nesl mě k nejbližšímu ústí. Do tváře mi zavanula pára z horkého pramene.

Chtěl mě hodit do temné, horké díry a nechat vařící vodu, aby mě odnesla pryč.

„Ne, ne!“ křičela jsem, ale můj hlas byl moc chraplavý na to, aby se někam donesl.

Zběsile jsem se kroutila. Koleno mi narazilo do jednoho křehkého kamenného sloupu a já jsem se za něj zahákla nohou a pokusila se vymanit z jeho sevření. Odtrhl mě od sloupu s netrpělivým zavrčením.

Ale alespoň uvolnil své ruce natolik, že mi to umožnilo udělat ještě jeden pohyb. Předtím to fungovalo, a tak jsem to zkusila znovu. Místo toho, abych se snažila uvolnit, jsem se otočila a obtočila mu nohy kolem pasu, zahákla jsem zdravý kotník za ten pochroumaný a snažila se ignorovat bolest, abych se mohla držet.

„Slez ze mě, ty –“ Zápasil se mnou, aby se mě zbavil, a já jsem si škubnutím uvolnila jedno zápěstí. Objala jsem ho tou rukou kolem krku a chytla ho za vlasy. Pokud do té černé řeky půjdu já, tak on také.

Kyle zasyčel a přestal tahat za moje nohy na dost dlouho, aby mě mohl praštit do boku.

Zalapala jsem bolestí po dechu, ale zvládla ho chytit za vlasy i druhou rukou.

Chytil mě oběma rukama, takže jsme vypadali spíš, jako kdybychom se objímali, než jako kdybychom zápasili na život a na smrt. Potom mě z obou stran chytil za pas a použil veškerou svou sílu, aby uvolnil mé sevření.

S mýma rukama šly ven i jeho vlasy, ale on jen zavrčel a zatlačil víc.

Slyšela jsem blízko vodu, připadalo mi, jako kdyby byla hned pode mnou. Pára stoupala kolem nás jako obrovský mrak a já jsem chvíli neviděla nic jiného než Kylovu tvář nenávistí zkroucenou do nestvůrné, nemilosrdné masky.

Cítila jsem, jak mi zraněná noha vypovídá poslušnost. Snažila jsem se k němu dostat blíž, ale jeho síla byla větší než mé zoufalství. Během chvíle bude volný a já spadnu do syčícího pramene a zmizím.

Jarede! Jamie! Ta myšlenka, ta agonie, patřila i Melanii i mně. Nikdy se nedozví, co se nám stalo. Ian. Jeb. Doktor. Walter. Žádná sbohem.

Kyle nečekaně vyskočil a dopadl s hlasitým bouchnutím. Prudký dopad měl ten efekt, kterého chtěl dosáhnout: moje nohy se uvolnily.

Ale než toho mohl využít, stalo se ještě něco.

Praskání bylo ohlušující. Připadalo mi, jako kdyby se na nás řítila celá jeskyně. Podlaha pod námi se třásla.

Kyle zalapal po dechu, uskočil, a mě – ruce stále v jeho vlasech – táhl s sebou. S dalším praskáním se začaly pod jeho nohama ulamovat kameny.

Naše společná váha prolomila křehký převis nad vodou. Jak Kyle vrávoravě couval, praskání ho následovalo. Bylo rychlejší než on.

Zpod jeho noh zmizel kus podlahy a on se zaduněním spadl. Moje váha ho zatlačila zpátky a jeho hlava tvrdě narazila do kamenného sloupu. Jeho ruce mě pustily a bezvládně se prověsily dolů.

Praskání se změnilo na vytrvalé skřípání. Cítila jsem, jak se podlaha pod Kylovým tělem chvěje.

Byla jsem na jeho hrudi. Naše nohy se komíhaly ve vzduchu a pára se nám na kůži srážela v miliony kapiček vody.

„Kyle?“

Žádná odpověď.

Bála jsem se vůbec se pohnout.

Musíš z něho slézt. Jste moc těžcí. Opatrně – použij ten sloup. Odtáhni se pryč od té díry.

Skučíc strachy jsem dělala, co mi Melanie řekla, bála jsem se myslet sama za sebe. Pustila jsem Kylovy vlasy a opatrně jsem šplhala po jeho těle a přitom používala sloup jako kotvu, abych se mohla vytáhnout nahoru. Připadal mi dost pevný, ale podlaha pod námi nebyla.

Vytáhla jsem se na podlahu za sloupem. Byla pevná, ale já jsem pospíchala pryč, dál k bezpečí tunelu.

Ozvalo se další prasknutí a já se ohlédla. Jedna z Kylových nohou se propadla dál a shodila kámen. Tentokrát jsem slyšela i šplouchnutí, jak dopadl do vody. Zem se pod Kylem otřásla.

Spadne, uvědomila jsem si.

To je dobře, zavrčela Melanie.

Ale…!

Když spadne, nemůže nás pak zabít, Wando. Když nespadne, udělá to.

Nemůžu jenom…

Ano, můžeš. Jdi pryč. Nechceš žít?

Chtěla jsem. Chtěl jsem žít.

Kyle mohl zmizet. A kdyby zmizel, byla tu šance, že by mi už nikdo znovu neublížil. Alespoň nikdo z lidí tady. Pořád musíme brát v úvahu mou Hledačku, ale třeba to někdy vzdá, a to bych potom mohla napořád zůstat s lidmi, které jsem milovala…

V noze mi pulzovala bolest a nahradila tak ochablost. Po rtech mi stékala teplá tekutina. Bezmyšlenkovitě jsem ji olízla a uvědomila si, že je to moje krev.

Jdi pryč, Tulačko. chci žít. Také chci mít na výběr.

Z místa, kde jsem stála, jsem cítila, jak se tam země chvěje. Další kus podlahy se šplouchnutím spadl do řeky. Kyle se posunul a sklouzl trochu dolů.

Nech ho být.

Melanie věděla líp než já, o čem mluví. Tohle byl její svět. Její pravidla.

Zírala jsem do tváře muže, který měl právě zemřít – muž, který mě chtěl zabít. Když byl v bezvědomí, nebyla už jeho tvář tváří rozčileného zvířete. Byla uvolněná, skoro mírumilovná.

Podobnost mezi ním a jeho bratrem byla zjevná.

Ne! protestovala Melanie.

Po kolenou jsem se doplazila zpátky k němu – pomalu, před každým pohybem jsem zkoušela, jestli je podlaha dost pevná. Bála jsem se jít dál za sloup, a tak jsem si z něj zase udělala kotvu a zahákla za něj zdravou nohu. Naklonila jsem se dopředu a provlékla ruce po Kylovými pažemi a spojila je na jeho prsou.

Táhla jsem tak silně, až jsem si skoro vytáhla ruce z kloubů, ale nepohnul se. Slyšela jsem, jak se podlaha sype, jako zvuk písku v přesýpacích hodinách.

Znovu jsem zatáhla, ale jediné, čeho jsem docílila, bylo, že se sypání zrychlilo. Jak jsem posunula jeho těžiště, začala se podlaha bořit rychleji.

Zrovna, když mě to napadlo, žbluňkl do vody velký kus kamene, a Kylova nejistá rovnováha byla narušená. Začal padat.

Ne!“ vykřikla jsem a z hrdla mi znovu vyrazila siréna. Přitiskla jsem se ke sloupu a povedlo se mi tam přitáhnout i Kyla. Pevně jsem ho objala kolem hrudi. Bolely mě ruce.

„Pomozte!“ křičela jsem. „Slyšíte? Pomoc!“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář