Jdi na obsah Jdi na menu
 


The Host 10.kapitola

21. 8. 2011

 

10.kapitola - Změněná (Turned)

Elektrický zvonek se rozezvučel a oznámil tak příchod dalšího zákazníka. Provinile jsem sebou trhla a skrčila se za poličkou, kterou jsme právě zkoumaly.

Přestaň si hrát na zloděje, poradila mi Melanie.

Já si nehraju, odpověděla jsem stroze.

Moje dlaně byly studené, přestože v místnosti bylo teplo, a byly pokryté tenkou vrstvou potu. Velká okna dovnitř pouštěla až moc slunečního světla, aby to hlasitá klimatizace mohla stihnout.

Kterou? zeptala jsem se.

Tu větší, odpověděla mi.

Popadla jsem tu větší tašku ze dvou možných, plátěné ucho vypadalo, že toho vydrží víc, než já dokážu unést. Potom jsem zahnula za roh, kde byly na polici lahve vody.

Uneseme tři galony, rozhodla. To nám dává tři dny na hledání.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se namluvit si, že s tím vlastně nesouhlasím, že to dělám jenom proto, abych od ní získala víc souřadnic. A až budu vědět všechno, někoho najdu – možná jiného Hledače, někoho méně odpudivého než ta, co je mi přidělená – a předám mu tu informaci. Jenom jsem svědomitá, slibovala jsem si.

Moje nešikovné pokusy lhát sama sobě byly tak ubohé, že jim Melanie ani nevěnovala pozornost, nebála se jich. Už muselo být vážně pozdě, přesně jak mě Hledačka varovala. Možná jsem měla letět letadlem.

Moc pozdě? Kéž by! zavrčela Melanie. Nedokážu tě přinutit udělat něco, co nechceš. Ani nedokážu zvednout ruku! Její myšlenka byla jenom frustrované zasténání.

Podívala jsem se na svou ruku, kterou jsem měla svěšenou podél těla, přestože ona se mermomocí chtěla dívat na vodu a natáhnout se pro ni. Cítila jsem její netrpělivost, její skoro zoufalou touhu se pohnout. Byla jsem znovu na útěku, jako kdyby moje existence nebyla nic než krátké přerušení, etapa jejího života, která byla teď za ní.

Udělala něco, co mohl být mentální ekvivalent zafrkání a pak se vrátila k věci. Dělej, napomenula mě. Rychle! Už bude brzy tma.

S povzdechem jsem z poličky sundala největší balík vody zabalený do folie. Než jsem ho stihla chytit, dopadl skoro až na zem. Připadalo mi, jako kdyby mi měly ruce vypadnout z kloubů.

„To si ze mě děláš srandu!“ protestovala jsem nahlas.

Zmlkni!

„Promiňte?“ oslovil mě drobný nahrbený muž, další zákazník, od druhého konce police.

„Uf – to nic,“ zamumlala jsem a podívala se mu do očí. „Je to těžší, než jsem čekala.“

„Potřebujete pomoc?“ nabídl se.

„Ne, ne,“ odpověděla jsem rychle. „Vezmu ten menší balík.“

Otočil se zpátky k regálu plnému brambůrků.

Ne, to nevezmeš, ujistila mě Melanie. Nosila jsem i těžší věci, než je tohle. Nechala jsi nás změknout, Tulačko, dodala podrážděně.

Promiň, odpověděla jsem nepřítomně, zmatená tím, že poprvé použila moje jméno.

Pomož si nohama.

Zápasila jsem s balíkem vody a přemýšlela, jak dlouho ho asi můžu nést. Dokázala jsem ho dostat alespoň k registru u vchodu. S obrovskou úlevou jsem ho zvedla na pult. Pytel jsem položila na vodu, přidala jsem ještě krabici müsli tyčinek, nějaké koblihy a pytlík brambůrků z nejbližší police.

Voda je v poušti mnohem důležitější než jídlo a můžeme s sebou vzít jenom tolik –

Mám hlad, přerušila jsem ji. A je to lehké.

Jsou to tvoje záda, myslím, řekla zdráhavě a potom poručila: Vezmi mapu.

Sebrala jsem tu, kterou chtěla, topografickou mapu okolí, a položila ji ke zbytku věcí na pult. Bylo to jenom proto, aby podpořila naši historku.

Pokladní, bělovlasý muž se vždy připraveným úsměvem, přejel přístrojem přes čárové kódy.

„Trampujete?“ zeptal se zdvořile.

„Ta hora je velmi krásná.“

„Cesta začíná hned – “ řekl a zvedl ruku, aby mi to ukázal.

„Já to najdu,“ přerušila jsem ho rychle a zvedla z pultu těžký a špatně vyvážený náklad.

„Zamiřte zpátky, ještě než se setmí, drahoušku. Přece nechceme, abyste se ztratila.“

„Samozřejmě.“

Melanie si o něm pomyslela něco špatného.

Jenom chce být milý. Prostě chce, abych byla v pořádku, připomněla jsem jí.

Jste divní. Všichni, řekla mi mrazivě. Řekl ti někdy někdo, abys nemluvila s cizími lidmi?

Cítila jsem hluboký záchvěv viny, když jsem jí odpovídala. V našem druhu není nikdy cizí.

Nedokážu si zvyknout na to neplacení, změnila téma. Proč potom, načítá ty čárové kódy?

Samozřejmě kvůli inventuře. To si má pamatovat všechno, co jsme si vzaly, když potřebuje něco objednat? A navíc, na co jsou peníze, když jsou všichni naprosto upřímní? Znovu jsem se odmlčela, teď jsem vinu cítila tak silně, až to bolelo. Všichni až na mě, samozřejmě.

Melanie se odtáhla od mých pocitů, vystrašená jejich hloubkou, bála se, že změním názor. Místo toho se soustředila na svou zuřivou touhu být pryč odsud, pohnout se k cíli. Její úzkost se rozšířila i na mě a přinutila mě zrychlit tempo.

Donesla jsem věci k autu a postavila je na zem vedle dveří.

„Počkejte, já vám s tím pomohu.“

Prudce jsem se zvedla a uviděla muže, se kterým jsem mluvila v obchodě, jak s igelitovou taškou v ruce stojí vedle mě.

„Ach… děkuji,“ řekla jsem nakonec. Cítila jsem, jak mi v uších tepe krev.

Čekaly jsme, Melanie byla ztuhlá, jako kdyby chtěla utéct, než naloží náš nákup do auta.

Nemusíš se ničeho bát. Také jenom chce být milý.

Pořád ho nedůvěřivě pozorovala.

„Děkuji,“ zopakovala jsem, když zabouchl dveře.

„Nemáte zač.“

Odešel ke svému vozu a už se na nás nepodíval. Posadila jsem se na své sedadlo a načala balíček brambůrků.

Podívej se do mapy, řekla. Počkej, až bude z dohledu.

Nikdo nás nesleduje, řekla jsem jí. Ale přesto jsem s povzdechem rozložila mapu a jedla jednou rukou. Asi to byl dobrý nápad, alespoň budeme mít ponětí o tom, kam jdeme.

Kam jdeme? Zeptala jsem se jí. Našli jsme začáteční bod, ale co teď?

Rozhlédni se, poručila. Jestli to neuvidíme odsud, zkusíme jižní stranu masivu.

Neuvidíme co?

Ukázala mi obrázek ze svých vzpomínek: roztřesená klikatá čára, čtyři prudké obraty na čtyřech bodech, pátý bod zvláštně hrubý, jako kdyby byl zlomený. Teď už jsem to viděla tak, jak bych měla, byly to čtyři horské hřebeny a pátý, který vypadal, jako by byl zlomený…

Rozhlédla jsem se po obzoru, přejela jsem pohledem severní horizont od východu k západu. Bylo to tak lehké, vypadalo to až moc jednoduše, jako kdybych tenhle obrázek měla vidět, až potom, co dojdu k hoře.

To je ono, řekla Melanie. Vzrušením skoro zpívala. Jdeme! Chtěla, abych vystoupila z auta, abych se pohnula.

Zavrtěla jsem hlavou a znovu se sklonila nad mapou. Ten horský hřeben byl tak daleko, že jsem nedokázala odhadnout, kolik mil nás od něho dělí. V žádném případě nepůjdu z tohohle parkoviště do prázdné pouště, tedy pokud nebudu mít jinou možnost.

Buďme racionální, navrhla jsem a přejela prstem po tenké stužce na mapě, po nepojmenované silnici, která spojovala tuhle dálnici s jinou, vedoucí o pár mil východněji, a potom pokračovala směrem k hřebeni.

Jasně, souhlasila. Čím rychleji, tím lépe.

Našly jsme tu nevyasfaltovanou cestu snadno. Vypadala jenom jako bledá jizva placaté hlíny skrz řídké křoví, sotva dost široká pro jeden vůz. Měla jsem pocit, že v jiném prostředí – někde, kde byla živější vegetace, ne jako pouštní rostliny, které potřebovaly desetiletí, aby se vzpamatovaly ze zásahu člověka – by byla velmi brzy zarostlá, protože s ní pravděpodobně dlouho nikdo nejel. Přes vjezd byl natažený zrezivělý řetěz, přidělaný na jednom konci ke dřevěnému kůlu a na druhém omotaný okolo jiného. Rychle jsem vystoupila a odmotala řetěz, který jsem potom přivázala dolů k prvnímu kůlu. Potom jsem doběhla zpátky k autu a doufala, že nikdo nepojede a tedy ani nezastaví, aby mi pomohl. Ale dálnice zůstala prázdná, když jsem vjela na prašnou cestu a znovu rychle vrátila řetěz na jeho místo.

Obě jsme si oddechly, když pod námi už nebyl beton. Byla jsem ráda, že už tu nebyl nikdo, komu bych musela lhát, ať už by to mělo být slovy nebo mlčením. Sama jsem se cítila méně jako zrádce.

Melanie byla tady uprostřed ničeho dokonale doma. Znala jména všech trnitých rostlin kolem nás. Mumlala si pro sebe jejich jména, zdravila je jako staré přátele.

Kreozot, ocotilllo, opuncie, kaktus nopal, medyněk…

Daleko od dálnice získala poušť pro Melanie nový význam, vlila jí nový život do žil. Přestože oceňovala rychlost poskakujícího auta – náš vůz neměl pro tento výlet dostatečné tlumiče, což mi připomínal každý jeho skok na každém hrbolu – svrběly ji nohy, chtěla klusat a užívat si jistotu, kterou jí ta horká poušť dávala.

Asi stejně budeme muset jít pěšky, a každopádně na můj vkus příliš brzy, ale až ten čas přijde, pochybuju, že ji to uspokojí. Cítila jsem pod povrchem tu opravdovou touhu. Svoboda. Chtěla se pohybovat v tom známém rytmu jejích kroků, aby jí mohla vést jenom její vlastní vůle. Na chvíli jsem si dovolila podívat se, jakým vězením byl život bz těla. Nechat se nést, ale nemít žádný vliv na to, co se děje kolem. Být uvězněná. Nemít žádnou možnost volby.

Zachvěla jsem se a znovu se soustředila na hrubou silnici ve snaze zahnat ten soucit společně s hrůzou. Žádný jiný hostitel mě nenutil cítit takovou vinu za to, čím jsem. Ale žádný z mých ostatních hostitelů tu samozřejmě nebyl tak dlouho, aby si stihl stěžovat.

Slunce už bylo blízko u špiček kopců na západě, když jsme svedly první spor. Dlouhé stíny vytvářely kolem silnice zvláštní tvary, bylo těžší vyhýbat se kamenům a dírám.

Tamhle! zajásala Melanie, když jsme na východě spatřily další útvar: hladka kamenná plocha najednou přerušená výčnělkem, který jako prst vybíhal k nebi.

Chtěla se hned otočit směrem do křoví, vůbec ji nezajímalo, co to udělá s autem.

Možná musíme dojet až k první značce, upozornila jsem ji. Úzká hliněná cesta se vinula ve více méně správném směru a já jsem byla moc vyděšená na to ji opustit. Jak jinak bych našla cestu zpátky do civilizace? Nebo jsem se nechtěla vrátit?

V tu chvíli jsem si představila Hledačku, zrovna ve chvíli, kdy se slunce dotklo tmavé klikaté čáry západního obzoru. Co si pomyslí, když nedorazím do Tucsonu? Nápor škodolibé radosti mě přinutil nahlas se rozesmát. Melanie se také líbil obrázek divoké, podrážděné Hledačky. Jak dlouho jí potrvá, než se vrátí do San Diega, aby zjistila, jestli tohle celé nebyl plán, jak se jí zbavit? A jaké kroky potom učiní, až zjistí, že tam nejsem? Že nejsem nikde?

Docela jasně jsem si dokázala představit, kde v tu chvíli budu .

Koukej, támhle je vyschlé řečiště. Je dost široké, aby se tam vešlo auto – jedeme! trvala si melanie na svém.

Nejsem si jistá, jestli bychom měli už teď jet tím směrem.

Brzy bude tma a budeme muset zastavit. Ztrácíš čas! křičela tiše, byla zklamaná.

Anebo šetřím, pokud mám pravdu. A navíc, je to můj čas, ne?

Neodpověděla slovy. Vypadala, že se v mé mysli natahuje, snaží se dosáhnout zpátky k vhodné cestě.

Já jsem ta, kdo tohle dělá, tak to udělám, jak chci já.

Melanie mi odpověděla tím, že se beze slov vztekala.

Proč mi neukážeš zbytek těch čar? navrhla jsem. Zjistíme, jestli něco uvidíme, než se setmí.

Ne, odsekla. Tuhle část udělám tak, jak chci já.

Jsi dětinská.

Znovu mi odmítla odpovědět. Pokračovala jsem směrem ke čtyřem ostrým štítům a ona trucovala.

Jakmile slunce zapadlo za kopce, okamžitě krajinu zaplavila noc; jednu chvíli byla poušť oranžová od západu slunce a najednou byla černá. Zpomalila jsem a rukou pátrala po palubní desce, jak jsem hledala vypínač světla.

Zbláznila ses? zasyčela Melanie. Máš vůbec ponětí, jak tu budou světla viditelná? Někdo nás na sto procent uvidí.

Tak co uděláme?

Doufej, že se dá to sedadlo položit.

Nechala jsem běžet motor, když jsem přemýšlela o dalších možnostech, které jsem měla, vedle spaní v autě obklopená černou prázdnotou pouštní noci. Melanie trpělivě čekala, věděla, že na žádnou nepřijdu.

Tohle je bláznovství, víš, řekla jsem jí, zaparkovala a vypnula motor. Tohle všechno. Vážně tu nikdo nemůže žít. Nic nenajdeme. A beznadějně se ztratíme, když to budeme zkoušet. Měla jsem nejasný pocit, že to, co plánujeme, je velmi nebezpečné – takhle se potulovat horkem bez záložního plánu, s žádnou možností návratu. Věděla jsem, že Melanie si to nebezpečí uvědomovala mnohem jasněji, ale nechávala si to pro sebe.

Na má obvinění neodpověděla. Žádný z těchhle problémů ji nezajímal. Věděla jsem, že by se radši po zbytek života sama toulala pouští, než by se vrátila k životu, který jsem doteď vedla. I bez Hledaččiných výhrůžek by jí to bylo milejší.

Položila jsem sedadlo, co nejvíc to šlo. Nebylo to dost na to, abych se pohodlně vyspala. Pochybovala jsem, že vůbec budu schopná usnout, ale bylo tolik věcí, na které jsem si nedovolila myslet, že moje mysl byla prázdná a nezajímavá. I Melanie byla zticha.

Zavřela jsem oči, viděla jsem jenom malý rozdíl mezi svými zavřenými víčky a nocí bez svitu měsíce, a do spánku jsem upadla s nečekaným klidem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář