Jdi na obsah Jdi na menu
 


Akademie Evernight-3.kapitola

11. 9. 2011

 

Kapitola tři

 

„TY SIS NENECHALA UPRAVIT UNIFORMU, VIĎ?“ Připravovaly jsme se na první den školy a Patrice si rovnala sukni.

Proč jsem si toho dřív nevšimla? Všechny typické studentky na Evernightu je samozřejmě poslaly krejčímu, aby jejich blůzky a sukně vypadaly elegantně a lichotivě, a ne hranatě a nepřitažlivě jako ty moje. „Ne, nenapadlo mě to.“

„Na to nesmíš zapomínat,“ prohlásila Patrice. „Vlastní krejčí dělá divy. Měla by ho mít každá žena.“ Bylo mi jasné, že ráda dává rady, aby tím ukázala, jak je protřelá a chytrá. Kdyby neměla zjevně pravdu, tak by mě to naštvalo víc. Povzdychla jsem si a zase si začala uhlazovat vlasy, aby mi držely pod čelenkou. Byla jsem si jistá, že přes den uvidím Lucase, a tak jsem chtěla vypadat co nejlépe, jak to jen v té hrozné uniformě šlo.

Ve velké hale jsme si obě vystály dlouhatánskou frontu na rozvrhy. Papíry nám rozdávali stejným způsobem jako před sto lety. Davy studentů byly méně hlučné než v mé staré škole. Vypadalo to, že tady všichni chápou chod a řád školy.

Možná bylo ticho jen smyslovým klamem. Měla jsem pocit, že má nejistota pohlcuje zvuk, a napadlo mě, jestli by mě někdo slyšel, kdybych vykřikla.

Patrice zůstala se mnou, ale jen proto, že jsme měly společně první předmět, americké dějiny, které učila má matka. Z mých rodičů mě měla učit jen ona, protože místo biologie s otcem jsem měla chemii s profesorem Iwerebonem. Kráčela jsem vedle Patrice a cítila se trapně, protože jsem nevěděla, o čem s ní mám mluvit, ale neměla jsem na výběr. Pak jsem zahlédla Lucase, kterému sluneční paprsky, prodírající se namrzlým sklem, zbarvily zlatohnědé vlasy do bronzova. Nejdřív jsem si myslela, že nás viděl, ale minul nás a šel dál.

Začala jsem se usmívat. „Za chvíli se vrátím, jo?“ oznámila jsem Patrice. Pokrčila rameny a rozhlížela se po kamarádkách. „Lucasi?“ zavolala jsem.

Vypadalo to, že mě neslyší. Nechtěla jsem křičet, a tak jsem se za ním rozběhla. Mířil opačným směrem než já. Zjevně nešel na hodinu mé matky, ale byla jsem ochotná riskovat, že přijdu pozdě. „Lucasi!“ zvolala jsem už hlasitěji.

Když se nepatrně otočil a zahlédl mě, přejel pohledem po studentech, kteří stáli blízko nás, jako by se bál, že nás budou poslouchat. „Ahoj,“ pozdravil.

Kam se poděl můj ochránce z lesa? Lucas, který teď stál přede mnou, se nechoval, jako by mě chtěl opatrovat; choval se, jako by mě neznal. Ale znal mě vůbec? Vlastně jsme spolu mluvili jen jednou − v lese, když se mi snažil zachránit život a já jsem se mu odvděčila tím, že jsem mu řekla, aby zmlknul. Pokud jsem to já považovala za začátek něčeho mezi námi, on to možná tak nevnímal.

Vlastně to vypadalo, že to rozhodně tak nevnímá. Na vteřinu otočil hlavu, pak mi rychle zamával a pokývl na mě jako na náhodnou známou. Potom opět zmizel v davu.

Odmítl mě. Napadlo mě, jestli je možné, abych se v klukách vyznala ještě méně než doteď.

Nedaleko byly dívčí záchody, a tak jsem vlezla do kabinky, abych se vzpamatovala a nerozbrečela se. Co jsem udělala špatně? Přestože začátek našeho setkání byl dost podivný, na jeho konci jsme probírali věci, o kterých bych mluvila jen se svými nejlepšími kamarády. Možná jsem toho o mužích moc nevěděla, ale byla jsem si jistá, že máme opravdu hodně společného. Mýlila jsem se. Teď jsem byla na Evernightu zase sama a cítila se ještě hůř než předtím.

Když jsem se konečně trochu uklidnila, spěchala jsem do máminy třídy. Přišla jsem pozdě, a tak se na mě zamračila. Trhla jsem sebou a zabořila se do lavice v zadní řadě. Máma rychle přepnula z role matky do role učitelky.

„Takže, kdo mi může povědět něco o americké revoluci?“ Sepnula ruce a dychtivě se rozhlédla po třídě. Zabořila jsem se v lavici ještě níž, přestože jsem věděla, že mě nevyvolá jako první. Jen jsem si chtěla být jistá, že pochopí, jak se cítím. Kluk, který seděl vedle mě, se přihlásil a zachránil tak zbytek třídy. Máma se pousmála. „A vy jste pan −“

„More. Balthazar More.“

Okamžitě mě na něm zaujalo, že se může jmenovat Balthazar, aniž by se mu kvůli tomu někdo posmíval. V jeho případě znělo to jméno dobře. Vypadal, že by si poradil se všemi otázkami, které by moje matka mohla vymyslet. Tvářil se sebevědomě, ale ne nafoukaně jako většina ostatních kluků ve třídě.

„Dobře, pane More. Jak byste místo mě shrnul příčiny americké revoluce?“

„Daňové břemeno uvalené anglickým parlamentem byla poslední kapka.“ Mluvil nenucené, skoro lenivě. Byl velký a měl široká ramena, takže se do zastaralé dřevěné lavice skoro nevešel. Přesto vypadal vznešeně, jako by raději celý den seděl uvolněně a ne rovně jako pravítko. „Lidé taky samozřejmě požadovali náboženskou a politickou svobodu.“

Máma zvedla obočí. „Takže, Bůh a politika jsou mocní, ale peníze hýbou světem.“ V místnosti se ozval tichý smích. „Před padesáti lety by žádný americký středoškolský učitel nezmínil problém s daněmi. Před sto lety by se celá diskuze točila kolem náboženství. A před sto padesáti lety by odpověď závisela na místě vyučování. Na severu by se studenti učili o politické svobodě. Na jihu by se učili o svobodě ekonomické, která samozřejmě nemohla existovat bez otroctví.“ Patrice si pohrdavě odfrkla. „Ve Velké Británii se samozřejmě našli lidé, kteří považovali Spojené státy americké za bizarní intelektuální experiment, který nemůže vyjít.“

To opět vyvolalo smích a já jsem si uvědomila, že máma si už získala celou třídu. I Balthazar se na ni usmíval lak, že jsem skoro zapomněla na Lucase.

Skoro. Ale byl na něho hezký pohled, jak se tak lenivě culil.

„Jde mi hlavně o to, abyste dějiny pochopili.“ Máma si vyhrnula rukávy svetru a napsala na tabuli: Rozvíjení interpretací. „Názory lidí na minulost se liší stejně jako jejich názory na přítomnost. Abyste pochopili historii, nestačí vám znát jména, data a místa. Jsem si jistá, že to už spousta z vás stejně ví. Musíte hlavně rozumět všem rozdílným výkladům historických událostí v různých stoletích, to je jediný způsob, jak získáte nadčasový názor. Letos se na to hodně zaměříme.“

Studenti se předklonili, otevřeli si sešity a zaujatě hleděli na mou matku. Uvědomila jsem si, že bych si taky měla začít dělat poznámky. Ze všech přítomných měla máma sice nejradši mě, ale nechala by mě propadnout rychleji než kohokoli jiného ve třídě.

Hodina utíkala rychle. Studenti se ptali, zjevně mámu zkoušeli, ale její odpovědi se jim líbily. Zapisovali si rychleji, než jsem považovala za možné, a mě z toho párkrát málem chytla křeč do prstů. Nenapadlo mě, že budou tak soutěživí. I když − zjevně spolu soupeřili v oblečení, bohatství i milostných aférkách. Jejich přehnaná ctižádost z nich vyzařovala každým coulem. Jen mi předtím nedošlo, že se to tolik projeví i ve škole. Na Evernightu chtěl být každý nejlepší ve všem.

Ale to se mě netýkalo.

„Tvoje máma je skvělá,“ prohlásila Patrice, když jsme po hodině procházely halou. „Dokáže dějiny vnímat v souvislostech. Má rozhled, na rozdíl od většiny lidí.“

„Jo. Chtěla bych být jako ona. Jednou.“

V tu chvíli se zpoza rohu vynořila Courtney. Blonďaté vlasy měla stažené do culíku, čímž vyniklo její obočí, a tak vypadala ještě pohrdavěji než předtím. Patrice ztuhla. To, že mě brala, zjevně neznamenalo, že by se mě zastala před Courtney. Připravila jsem se na další uštěpačnou poznámku. Místo toho se na mě Courtney skoro usmála, i když bych přísahala, že si myslí, že je na mě milejší, než si zasloužím. „Tenhle víkend bude mejdan,“ pronesla. „V sobotu u jezera. Začátek je hodinu po večerce.“

„Jasně.“ Patrice pokrčila jen jedním ramenem, jako by jí bylo úplně jedno, že jde pravděpodobně o nejúžasnější večírek na Evernightu z celého podzimu, nebo alespoň do Podzimního plesu. Nebo už plesy nebyly v módě? Podle mámy a táty šlo o největší událost roku, ale jejich názory na Evernight byly krajně podezřelé.

Přestože jsem byla zvědavá, neměla jsem s večírky skoro žádné zkušenosti, a tak jsem nevěděla, jak mám reagovat. Courtney na mě naštvaně hleděla, zjevně ji namíchlo, že jsem ji nezahrnula díky. „No?“

Kdybych byla odvážnější, řekla bych jí, že je snobská a nudná a že mám v plánu něco lepšího než její večírek. Místo toho jsem ze sebe dostala: „Em, jo. Skvělý. To bude super.“

Když se od nás Courtney a její houpající se blonďatý culík vzdálily, šťouchla do mě Patrice loktem a pronesla: „Vidíš? Já jsem ti to říkala. Lidi tady tě přijmou mezi sebe, protože, ehm, jsi jejich dcera.“

Jak velká nula musí člověk být, aby byl oblíbený jen díky svým rodičům? Přesto jsem si nemohla dovolit ohrnovat nos nad pozváním na mejdan, ať už byl jeho důvod jakýkoli.

„Co to bude za mejdan? Bude venku? V noci?“

„Zažila už jsi někdy nějaký mejdan, že jo?“ Někdy zněla Patrice stejně nepříjemně jako Courtney.

„Jasně že jo.“ Sice šlo o mé dětské narozeninové oslavy, ale to Patrice nemusela vědět.

„Jen jsem si říkala, jestli se tam nebude pít. Nebude, že ne?“

Patrice se zasmála tak, jako bych prohlásila něco opravdu vtipného. „No tak, Bianco, je čas dospět.“

Namířila si to ke knihovně a já jsem měla dojem, že mě s sebou nechce. Proto jsem se sama vrátila do našeho pokoje.

Mí rodiče jsou z nějakého důvodu oblíbení, napadlo mě. Děje se tohle snad ob generaci?

 

Rodiče tvrdili, že si na Evernightu brzy zvyknu a potom se mi tam začne i líbit. Po prvním týdnu jsem věděla, že měli pravdu jenom v tom prvním.

Většina předmětů byla fajn. Máma se jen jednou zmínila o tom, že jsem její dcera, když prohlásila: „Bianca ani já o tom už nebudeme mluvit. Ani vy byste neměli.“ Všichni se zasmáli. Zobali jí z ruky. Jak to jen dokázala? A proč mě to nenaučila?

Na ostatní učitele jsem si musela trochu zvykat. Postrádala jsem neformální a přátelskou atmosféru bývalé školy. Zdejší profesoři měli obrovskou autoritu a nesplnit jejich vysoké nároky bylo nemyslitelné. Už předtím jsem se před okolním světem často schovávala v knihovně, ale teď jsem učení začala věnovat ještě více času. Jediný předmět, který jsem neměla ráda, byla angličtina, protože ji vyučovala paní Bethanyová. Způsob, jakým se „nesla“, jak nakláněla hlavu, než jí někdo ve třídě odpověděl na otázku…Bethanyová prostě naháněla strach.

Ale ostatní předměty byly v pohodě. Horší už to bylo s mým společenským životem.

Courtney a ostatní typičtí studenti Evernightu se rozhodli, že mnou nebudou opovrhovat. Díky mým rodičům si mě prostě jen nevšímali. Jenže pro nováčky, kteří sem stejně jako já moc nezapadali, jsem byla podezřelá. Usoudili, že když bydlím s Patrice, nepostavím se proti ní a jejím kamarádům, ani proti ostatním. Tyhle dvě skupiny se utvořily během jednoho dne a já jsem uvízla někde mezi nimi.

Jediný další „vyvrženec“, se kterým jsem se aspoň trochu bavila, byla Raquel Vargasová, ta dívka s krátkými vlasy. Jednou ráno jsme společně nadávaly na nálož úkolů, kterou jsme dostaly z trigonometrie, ale to bylo všechno. Vycítila jsem, že Raquel se jen tak snadno s někým neskamarádí. Vypadala osaměle a zároveň uzavřeně. V tom mezi námi nebyl moc velký rozdíl, ale zdálo se, že ona je na tom ještě hůř.

Ostatní studenti toho využívali.

„Ten samý černý svetr, ty samý černý kalhoty,“ zahlaholila jednou Courtney, když procházela okolo Raquel. „Ten samý děsný náramek. Vsadím se, že tohle všechno uvidíme i zítra.“

„Víš, každý si nemůže dovolit tolik oblečení,“ odsekla jí Raquel.

„Ne, to asi ne,“ řekl Erich, kluk, který se hodně kamarádil s Courtney. Měl černé vlasy a úzký obličej s ostře řezanými rysy. „Jenom ti, kteří sem doopravdy patří.“

Courtney a všichni její kamarádi se zasmáli. Raquel zčervenala, a když od nich odcházela, smích ještě zesílil. Když procházela okolo mě, tak se naše pohledy střetly. Chtěla jsem jí tím pohledem naznačit, že je mi jí líto, ale jako by ji to naštvalo ještě víc. Zjevně o projevenou lítost nestála.

Měla jsem pocit, že kdybychom se potkaly někde jinde, mohly bychom toho mít hodně společného. Ale přestože jsem ji litovala, nechtěla jsem trávit čas s někým, kdo je ještě skleslejší než já.

Navzdory všemu bych ale nebyla ani z poloviny tak zdeptaná, kdybych chápala, co se stalo mezi mnou a Lucasem.

Měli jsme spolu chemii s profesorem Iwerebonem, ale seděli jsme každý na opačné straně místnosti. Kromě chvil, kdy jsem se musela soustředit na profesorův silný nigerijský přízvuk, jsem pokradmu sledovala Lucase. Vůbec se na mě nepodíval ani před hodinou, ani po ní, takže jsme spolu ani nemluvili. Nejdivnější na tom bylo, že s ostatními se bavil úplně normálně. Dokázal vždycky a všude usadit každého, kdo se podle něj choval domýšlivě, snobsky nebo urážlivě. Zkrátka každého typického představitele Evernightu.

Jednou se venku dva kluci začali smát dívce, která mezi ty evernightské typy rozhodně nepatřila, kvůli tomu, že jí upadl batoh a ona přes něj málem upadla. Lucas, který šel hned za nimi, poznamenal. „To je ironie.“

„Cože?“ Erich byl jedním z těch dvou kluků, kteří se smáli. „Že tahle škola teď přijímá naprostý nuly?“ Dívka, která upustila batoh, zčervenala.

„To by nebyla ironie, i kdyby to byla pravda,“ poznamenal Lucas. „Ironie je rozdíl mezi tím, co se řekne, a tím, co se stane.“

Erich se zašklebil. „O čem to mluvíš?“

„Smál ses jí za to, že zakopla, a teď pro změnu zakopneš ty.“

Neviděla jsem, jak Lucas Erichovi podrazil nohy, ale viděla jsem Ericha, jak upadl na trávník. Několik lidí se zasmálo, ale většina přátel Courtney Lucase probodávala pohledem, jako by na tom, že se té dívky zastal, bylo něco špatného.

„Vidíš, tomu se říká ironie,“ prohodil Lucas a šel dál.

Kdybych měla možnost, řekla bych mu, že se zachoval správně, a nevadilo by mi, že to slyší Erich, Courtney a ostatní. Jenže on mi tu možnost nedal. Prošel okolo mě, jako bych byla neviditelná.

Erich Lucase nenáviděl. Nesnášely ho i Courtney s Patrice. Vlastně ho na akademii v Evernightu neměl rád skoro nikdo, kromě toho zvláštního kluka, kterého jsem si všimla první den a mě. Lucas byl sice rebel, ale podle mě byl odvážný a čestný, což byly vlastnosti, které tu většině lidí chyběly.

Jenže já ho mohla obdivovat jen z dálky. Byla jsem zase sama.

 

„Ty ještě nejsi hotová?“ Patrice se krčila na okenní římse. Ve tmě byly vidět jen obrysy jejího štíhlého těla, které vypadalo půvabně i přesto, že se chystala přeskočit na nejbližší větev. „Dozor se za chvíli vrátí.“

Na Evernightu fungoval dozor každý den. Mí rodiče byli jediní, které jsem ještě neviděla číhat v hale na studenty, kteří porušují pravidla. Tohle byl dobrý důvod dostat se ven, dokud to jde, ale já jsem se dál upravovala před zrcadlem.

Měla jsem pocit, že to potřebuje vylepšit. Patrice vypadala v úzkých kalhotách a světle růžovém svetru, který jí rozzářil obličej, jednoduše skvěle. Na rozdíl od ní jsem se bez úspěchu snažila sladit džíny a černé tričko.

„Bianco, dělej.“ Patrice došla trpělivost. „Já jdu. Buď s tebou, nebo bez tebe.“

„Už jdu.“ Stejně na mém vzhledu nezáleželo. Šla jsem na ten mejdan jen proto, že jsem neměla odvahu odmítnout pozvání.

Patrice seskočila na větev a z ní na zem stejně ladně jako gymnasta seskakující z hrazdy. Následovala jsem ji, ale poškrábala jsem si při tom dlaně. Strach z odhalení způsobil, že jsem všechny zvuky okolo sebe vnímala intenzivněji. V jednom z pokojů se někdo smál, na zem padaly první podzimní listy a kdesi zahoukala sova.

Noční studený vzduch mě roztřásl navzdory tomu, že jsme přes areál školy běžely do lesa. Patrice dokázala běžet podrostem naprosto tiše, což jsem jí záviděla. Napadlo mě, že to třeba jednou budu umět stejně dobře jako ona, ale ta představa mi nepřišla příliš reálná.

Konečně jsme uviděly světlo z ohně. U jezera hořel táborák. Nebyl sice velký, aby nevzbudil nežádoucí pozornost, ale poskytoval dostatek tepla i světla. Studenti stáli v hloučcích a šeptali si nebo se smáli. Zajímalo by mě, jestli smích, který jsem slyšela té noci, kdy měli piknik, patřil jim. Na první pohled vypadali jako obyčejní středoškoláci na večírku, ale ve vzduchu viselo nějaké napětí, které vybičovalo mé smysly. Jejich pohyby byly škrobené a úsměvy kruté. Vzpomněla jsem si na své první setkání s Lucasem v lese; někdy, když se člověk dívá na určité lidi, vycítí z nich něco divokého. Přesně tohle jsem vnímala tady.

Z přehrávače se linula snová, melodická hudba. Zpěváka, který nezpíval anglicky, jsem neznala. Patrice hned zmizela mezi své přátele a nechala mě stát samotnou. Začala jsem přemýšlet, co mám dělat s rukama.

Dát si je do kapsy? Ne, to vypadá hrozně. Dát si je v bok? To bude vypadat, že jsem naštvaná. Fajn, už jen to, nad čím teď přemýšlím, je praštěný.

„Ahoj,“ pozdravil mě Balthazar. Neviděla jsem ho přicházet. Měl na sobě černé semišové sako a v ruce držel láhev.

V teplém světle plamenů vynikly jeho vlnité vlasy, výrazná čelist a husté obočí. Na první pohled vypadal jako drsný kluk, rváč, někdo, kdo nejde pro ránu daleko. Ale z jeho očí vyzařovaly inteligence a humor, které ho dělaly přístupnějším a přitažlivějším. V jeho úsměvu nebyl ani náznak krutosti. „Dáš si pivo? Ještě tu nějaký je.“

„Ne, díky.“ Navzdory tmě si určitě všiml, jak jsem zčervenala. „To se přece, ehm, nesmí.“

Nesmí? Jako by to tady někomu vadilo. To jsem si rovnou měla na čelo napsat IDIOT a ušetřit ostatním čas.

Balthazar se usmál, ale nezdálo se, že by se mi vysmíval. „Víš, dřív děti při večeři pily víno s rodiči. A matkám, které měly děti, co špatně přibývaly na váze, doktoři radili, aby jim dávaly trochu piva.“

„Jenže tak to bylo dřív.“

„No dobře.“ Nenutil mě a já si uvědomila, že není ani trochu opilý. Uvolnila jsem se. Přestože byl velký a silný, dokázal na lidi působit uklidňujícím dojmem. „Chci se s tebou seznámit od prvního dne ve škole.“

„Vážně?“ Málem jsem radostí vypískla.

„Ale varuju tě, nemám v úmyslu nic dobrýho.“ Balthazar se asi pozorně zadíval na můj výraz v obličeji, protože se hlasitě zasmál. „Tvá máma říkala, že už tě učila, tak jsem chtěl zjistit, na co si mám dávat pozor. Měl bych znát tajemství své učitelky, ne?“

Usoudila jsem, že by to mámě nevadilo. „Měl bys zbystřit, když se začne houpat na špičkách.“

„Houpat?“

„Jo. To většinou znamená, že ji něco obzvláště zajímá, víš? A myslí si, že by to mělo zajímat i tebe.“

„Takže se to pak objeví v testu?“

„Správně.“

Znovu se zasmál. Díky dolíčku na bradě vypadal skoro hravě. Nešlo si nevšimnout, jak je hezký, a já jsem měla skoro pocit, jako bych zradila Lucase, ale po tom, co mě celý týden ignoroval, jsem si nebyla jistá, jestli si mou věrnost zaslouží. Kromě toho mě těšilo, že mi tak hezký kluk věnuje pozornost.

Balthazar přistoupil trochu blíž ke mně. „Jsem rád, že jsme se seznámili.“

Usmála jsem se na něj a celé tři vteřiny to vypadalo, že na večírku bude nakonec přece jen zábava. Jenže v tom okamžiku se u nás objevila Courtney. Měla na sobě velmi krátkou černou sukni a bílou halenku s hlubokým výstřihem. Neměla zrovna ženské tvary, ale vynahrazovala to tím, že byla bez podprsenky. „Balthazare. Jsem tak ráda, že se zase vidíme.“

„Načapala nás.“ Vypadal ještě nešťastněji než já. Courtney to buď nepochopila, nebo si toho nevšímala.

„Jako bysme se neviděli roky. Je to už tak dlouho. Naposledy jsme se viděli v Londýně, viď?“

„V Petrohradě,“ opravil ji. Vyslovil název toho města tak nedbale, jako by odhazoval papírový kelímek. Asi byl dost zcestovalý.

Courtney mu uhladila sako a zdůraznila jeho svalnatou postavu. Nezáviděla jsem jí její úchvatný vzhled ani cesty po Evropě, ale její smělost. Kdybych byla jen z poloviny tak odvážná s Lucasem v lese, kdybych se ho dotkla nebo využila jeho poznámku o „hodné holce“ k flirtu, možná by se teď nechoval, jako by mě neznal. Courtneyin hlas přerušil mé představy.

„Nemáš tady nic na práci, Balthazare, že ne?“

„Povídal jsem si s Biancou.“

Courtney se na mě ohlédla přes rameno a její rozpuštěné vlasy, které jí sahaly až do pasu, se rozvlnily. „Můžeš se s námi podělit o něco zajímavého, Bianco?“

„Já −“ Co jsem měla říct? Cokoli, jen ne to, co jsem nakonec pronesla. „Ehm, ne.“

„Takže ti nebude vadit, když nás necháš o samotě, že ne?“ Nečekala na odpověď a tahala Balthazara pryč. Podíval se na mě a já věděla, že by stačilo říct jedno slovo a on by zůstal. Ale já jsem jen bezmocně stála a dívala se, jak odcházejí.

Několik lidí se zachichotalo. Otočila jsem se a spatřila Ericha. Přestože se stíny díky hře plamenů pohybovaly, byla jsem si jistá, že ukazuje na mě.

Poodešla jsem od ohně, abych se schovala, než okolo mě projde Patrice nebo někdo jiný, kdo se ke mně choval jakžtakž přátelsky. Ale s každým krokem ze mě něco jakoby padalo, a než jsem se nadála, byla jsem na odchodu.

Kdybychom se s Patrice na mejdan nevytratily po večerce, proběhla bych dveřmi rovnou do svého pokoje. Ale včas jsem si uvědomila, že jsem porušila pravidla, a zarazila se. Místo toho jsem zamířila na západ k altánku, abych se vzchopila a naplánovala návrat do budovy.

Když jsem šla nahoru po schodech, zjistila jsem, že na nich někdo stojí. Nejdřív jsem nepoznala, o koho jde, protože držel před očima dalekohled. Poznala jsem ho, až když měsíční světlo ozářilo jeho bronzové vlasy. „Lucasi?“

„Ahoj, Bianco.“ Trvalo mu několik vteřin, než odložil dalekohled a zazubil se. „Noc jako stvořená pro párty.“

Zírala jsem na dalekohled. „Co to děláš?“

„Co myslíš, že dělám? Špehuju lidi na párty.“ Pronesl to skoro stejně stroze jako předtím dole v hale, ale pak se mi zadíval do obličeje. Musela jsem vypadat nešťastně, protože se mě, tentokrát už laskavěji, zeptal: „Není ti nic?“

„Jsem v pohodě. Ostatní mě sice neberou, ale jinak se mám fajn.“

Lucas se zasmál. „Všiml jsem si, že jsi odešla ve spěchu. Někdo byl na tebe nepříjemný?“

„Ne, ani ne. Ale nějak jsem se tam necítila dobře. Víš, jak se cítím mezi cizími lidmi.“

„To je dobře. Nejsi jako oni.“

„To rozhodně ne.“ Zírala jsem na dalekohled. Jenom někdo s výborným zrakem by mohl v noci vidět tak daleko, i když mu pravděpodobně pomáhalo světlo od ohně. „Proč špehuješ ty lidi?“

„Pozoruju, jestli se někdo neopije, neudělá nějakou hloupost nebo se neztratí.“

„Neurčila tě Bethanyová náhodou jako dozor na chodbě?“

„To sotva.“ Lucas opět odložil dalekohled. Byl oblečený tak, aby splynul s nocí. Měl na sobě černé kalhoty a tričko s dlouhým rukávem, které obepínalo jeho svalnaté paže a hruď. Byl šlachovitější a hranatější než Balthazar. Vyzařovala z něj až agresivní mužnost. „Jen mě zajímalo, co tihle lidi dělají, když zrovna někoho nešikanují, neurážejí nebo nevysávají. Vypadá to, že na nic jiného jim nezbývá čas.“ Zkoumavě se na mě podíval. „Zdá se, že ty je máš docela v oblibě.“

„Cože?“

Pokrčil rameny. „Trávíš s nimi většinu času.“

„To teda ne! Patrice je moje spolubydlící, takže s ní musím trávit čas, a její kamarádky jsou u nás na pokoji pořád, takže těm se taky nemůžu vyhnout. Pár z nich je docela fajn, ale většina mě děsí k smrti.“

„Nikdo z nich není fajn. To mi můžeš věřit.“

Napadlo mě, že bych se mohla zastat Balthazara, ale nechtěla jsem o něm teď mluvit. Taky jsem si uvědomila, že mě Lucas obviňuje z přátelství s nimi, na což neměl právo. „Počkej, tak proto se se mnou nebavíš? Proto se chováš, jako kdybychom se vůbec neznali?“

„Nechtěl jsem jen bezmocně přihlížet, až takovou křehkou dívku, jako jsi ty, dostanou ti supi do pařátů.“ Překvapilo mě, jak starostlivě to znělo. Pořád jsme ještě stáli pár kroků od sebe, ale měla jsem pocit, jako bych nikdy neměla k nikomu blíž. „Když jsem tě odtamtud viděl utíkat, uvědomil jsem si, že máš ještě šanci.“

„Věř mi, já k nim nepatřím,“ prohlásila jsem. „Myslím, že mě pozvali jen proto, aby se mi mohli smát. Šla jsem tam kvůli tomu, že …no, že tady musím někoho znát. Byl jsi jediný kamarád, kterého jsem tu měla, a myslela jsem si, že jsem tě ztratila.“

Lucas obtočil rukama spirálovité sloupky altánku a já udělala to samé, takže jsme teď stáli vedle sebe. Obtáčeli jsme se okolo sloupků jako břečťan. „Zranil jsem tě, že jo?“

„Trochu. Sice jsme spolu mluvili jen jednou −“ připustila jsem plaše.

„Ale něco to pro tebe znamenalo.“ Naše pohledy se na okamžik střetly. „Pro mě taky. Jen jsem si neuvědomil, že − Prostě jsem si myslel, že to něco znamenalo jen pro mě.“

Lucas nepoznal, že se mi líbí? Kluky asi nikdy nepochopím. „Běžela jsem za tebou hned první den školy.“

„Jo, a těsně předtím jsi mluvila s Patrice Deverauxovou, která patří k jejich partě. Ona a já se nesneseme.“ Na okamžik se zamračil. „Řekla jsi mi, že se obyčejně nebavíš s cizími lidmi, tak jsem si myslel, že jste kamarádky.“

„Je to moje spolubydlící. V podstatě se s ní musím aspoň trošku bavit.“

„Dobře, získal jsem mylný dojem. Promiň.“

Vycítila jsem, že nejde jen o tohle. Ale zdálo se, že Lucas opravdu lituje svých předčasných závěrů, což mi stačilo. Můj ochránce mě hlídal, i když jsem o tom nevěděla. To zjištění mě zahřálo u srdce, jako by mi někdo přes ramena přehodil dlouhý kabát, abych byla v teple a suchu.

Oba jsme se odmlčeli, ale nepůsobilo to trapně. Existují lidé, se kterými člověk může mlčet, protože nepotřebuje vyplnit odmlku nesmyslným tlacháním. Ve svém rodném městě jsem se takhle sblížila jen s pár lidmi a vždycky jsem si myslela, že trvá roky, než k tomu dojde. Ale mezi Lucasem a mnou to fungovalo už teď.

Vzpomněla jsem si na troufalou Courtney a rozhodla se, že budu aspoň z poloviny tak smělá. Zkusila jsem to i přesto, že mi konverzování nikdy moc nešlo. „Ty si se svým spolubydlícím nerozumíš?“

„S Vicem?“ Lucas se pousmál. „Jako spolubydlící je docela v pohodě. Většinou si mě moc nevšímá. Je trochu praštěnej. Ale nevadí mi.“

Díky slovu praštěnej mi došlo, o koho jde. „Je to ten kluk, který občas nosí pod sakem pestrobarevný košile, že jo?“

„To je on.“

„Nikdy jsem s ním nemluvila, ale vypadá to, že by s ním mohla být legrace.“

„To jo. Možná si někdy můžeme někam vyrazit.“

„To by bylo fajn, ale … já bych si raději vyrazila jen s tebou,“ řekla jsem a srdce mi splašeně tlouklo. Zadívali jsme se na sebe a já měla pocit, jako bych překročila nějakou hranici. Udělala jsem dobře, nebo špatně?

„To bychom mohli …ale …“ Proč Lucas váhal? „Bianco, doufám, že jsme přátelé. Mám tě rád, ale neměla bys se mnou trávit moc času. Sama jsi viděla, že nepatřím k nejoblíbenějším studentům. Nejsem tady proto, abych se s někým spřátelil.“

„Jsi tu, aby sis nadělal nepřátele? Podle toho, jak bojuješ s Erichem, to tak občas vypadá.“

„Ty bys chtěla, abych se s ním kamarádil?“

Oba jsme věděli, že Erich je zlomyslný frajírek. „Ne, samozřejmě že ne. Jenom jsi trochu … konfliktní typ. Opravdu je všechny tak nenávidíš? Já je nemám ráda, ale zdá se, že ty je nemůžeš ani cítit.“

„Věřím svým instinktům.“

Proti tomu nešlo nic namítnout. „Jsou to lidi, které si člověk pokud možno drží raději dál od těla.“

„Bianco, jestli ty a já … jestli my …“

Jestli co? Na tuhle otázku mě napadalo spoustu možných odpovědí a většina z nich se mi líbila. Nedokázali jsme od sebe odtrhnout oči. Z Lucase se mi podlamovala kolena, i když se na mě zrovna nedíval, takže teď, když si pozorně prohlížel můj obličej a přemýšlel, jak tu větu dokončí, jsem vzrušením skoro nedýchala.

„Nesnesl bych, kdyby si na tobě vylili zlost, což by dřív nebo později udělali.“

On mě chránil? Bylo by to od něj milé, jen kdyby to nebylo absolutně šílené. „Víš, nemyslím si, že bys mi mohl nějak uškodit.“

„Nebuď si tím tak jistá.“

„A ty nebuď tak tvrdohlavý.“

Chvíli jsme mlčeli. Skrz listy břečťanu prosvítalo měsíční světlo a Lucas byl tak blízko, že jsem ucítila jeho vůni, která mi připomněla cedr a borovici. Voněl jako lesy, které nás obklopovaly, jako by do tohoto temného koutu světa patřil.

„Trochu to komplikuju, viď?“ Vypadal skoro stejně rozpačitě jako já. „Nejsem na to zvyklý.“

Nadzvedla jsem obočí. „Nejsi zvyklý mluvit s holkama?“ O tom jsem na základě jeho vzhledu dost pochybovala.

Jenže přikývl a já poznala, že to myslí upřímně. Z jeho očí zmizely ty divoké záblesky. „Hodně let jsme se stěhovali z místa na místo. Když už jsem se s někým seznámil, tak jsme zase odjeli pryč. Asi jsem se naučil držet si odstup.“

„Teď z tebe mám pocit, že bylo hloupé ti důvěřovat.“

„Nechci, abys to vnímala takhle. Tohle je můj problém. Nesnesl bych, kdyby sis to dávala za vinu.“

Celý život jsem žila na malém městě a vždycky jsem si myslela, že to je důvod, proč špatně navazuju kontakt s cizími lidmi. Ale po tom, co Lucas řekl, jsem pochopila, že stejné následky má i časté stěhování. Člověk se začne stranit ostatních a nechává si své myšlenky pro sebe, takže sblížit se s někým cizím se stane tou nejtěžší věcí na světě.

Možná jeho zlost znamenala to samé co moje plachost. Byly to projevy osamělosti. Ale třeba jsme to mohli oba změnit.

„Neunavuje tě to utíkání a schovávání? Protože mě ano,“ řekla jsem potichu.

„Já neutíkám, ani se neschovávám,“ odvětil Lucas. Pak chvilku přemýšlel. „Kruci.“

„Třeba nemám pravdu.“

„Ne, máš.“ Lucas se na mě opět zadíval a právě, když jsem začínala mít pocit, že jsem byla příliš upřímná, prohlásil: „Neměl bych tohle dělat.“

„Tohle?“ Rozbušilo se mi srdce.

Lucas pokýval hlavou a usmál se. Ty divoké záblesky v jeho očích byly zpátky. „Jestli se to později zkomplikuje, nemůžeš tvrdit, že jsem tě nevaroval.“

„Možná je to složitý kvůli mně.“

Usmál se od ucha k uchu. „Vidím, že nám bude chvíli trvat, než to nějak vyřešíme.“ Moc se mi líbilo, když se na mě takhle usmíval, a doufala jsem, že v altánku zůstaneme co nejdéle. Ale v tu chvíli Lucas zpozorněl. „Slyšíš to?“

„Co?“ Ale vzápětí jsem uslyšela vzdálený zvuk vchodových dveří, jak je někdo opakovaně otvírá, a kroky na cestě vedoucí ze školy. „Jdou překazit mejdan!“

„Courtney to pořádně odnese,“ poznamenal Lucas. „A my máme šanci dostat se zpátky dovnitř.“

Běželi jsme přes areál školy, poslouchali hlasy doléhající k nám z přerušeného mejdanu a v bezpečí za vchodovými dveřmi jsme se na sebe usmáli.

„Uvidíme se brzy,“ zašeptal Lucas, když pustil mou ruku a namířil si to chodbou pryč. Já se rozběhla do svého pokoje a v uších mi znělo jedno jediné slovo: brzy.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář